Tereza MalkusováDnešní digitální doba s sebou přináší specifický fenomén, se kterým se musí vypořádat rodiče i děti – nadměrné sdílení. Pokud takto sdílí informace rodiče o dětech označujeme to jako sharenting. Může se týkat i citlivých informací, ale ne výhradně jich.
Typickým příkladem je příliš důvěrná konverzace, ve které třeba zazní adresa, telefonní číslo nebo jméno domácích mazlíčků (což je typická bezpečnostní otázka, třetina lidí pak tyto informace dává do svého hesla). Dalším příkladem jsou děti, které každý den zveřejní několik videí a příspěvků ze svého soukromí. Pokud takto nadměrně sdílejí údaje dospívající, často si neuvědomují možné následky. Setkáváme se s tím, že podceňují hodnotu svých dat a snadno se svěřují.
Přílišným sdílením osobních věcí se vystavují riziku šikany, ale také diskriminaci (například kvůli náboženské víře, sexuální orientaci, zdraví). Pokud zveřejní data jako je heslo, adresa a podobně mohou tato data zneužít hackeři, třeba k prolomení účtů.
Proč o sobě děti chtějí sdílet informace?
Pro dnešní děti jsou online a offline dva odlišné světy, ale prolínají se. Je pro ně přirozené komunikovat s přáteli ze školy večer přes internet, svěřovat se a znovu prožívat společné zážitky.
K nadměrnému sdílení může přispívat jejich impulzivita, touha zapadnout a být populární nebo působit odvážně. Někdy mohou děti nadměrně sdílet také proto, aby navázaly intimní nebo důvěrné vztahy. Chtějí si připadat výjimečné a najít samy sebe.
„Z mé vlastní praxe je důležitý vliv vrstevníků. Když dítě vidí, že ostatní na sítích sdílí své citlivé informace, tak mu na tom nepřijde nic zvláštního. Pro dítě je důležité se někam začlenit, takže se pochopitelně snaží svým chováním na sítích přiblížit dětem kolem něj. Sdílení informací o sobě taky přináší lajky a komentáře, což s sebou nese u ostatních pozornost a zájem,“ popisuje Kamila Ryšánková.
Děti do 10 let jsou mnohem důvěřivější
Většinou si jako nadměrné sdílení představíme to veřejné na sociálních sítích. Ale může k němu docházet i v soukromí. Například když se děti seznámí prostřednictvím online hry a začnou si dopisovat. Bohužel nikdy není jisté, že druhá osoba je tím, za koho se vydává.
Mladší děti ve věku 7-10 let mají konkrétní myšlení a jsou přirozeně důvěřivé (to je normální a zdravý stav). Jsou tak ale náchylnější k nadměrnému sdílení. Starší děti budou pravděpodobně méně konkrétní, budou si třeba více vymýšlet, aby takzvaně zapůsobily. Svou roli může hrát také povaha konkrétního dítěte.
„Zpravidla hraje roli více faktorů než pouhé povahové rysy. Pokud se na to podíváme z pohledu osobnostních rysů, tak extrovertní děti jsou sdílnější, jak v online, tak i offline světě a rády hledají kontakt s druhými lidmi. Nadměrně sdílet můžou i impulzivnější děti, protože obsah, který sdílí, nemusí promyslet až do důsledků. Někdy však děti s nízkým sebevědomím hledají přijetí od druhých osob v online světě,“ dodává Kamila Ryšánková.
Regulovat své emoce a domýšlet důsledky se náš mozek učí až do dospělosti (do cca 25 let). Není možné dětem vyčítat, že pod návalem emocí nebo stresu, začnou své problémy intenzivně řešit, klidně veřejně a online.
Za srdíčko o sobě prozradím všechno
Trendy na sociálních sítích kulturu sdílení jen podporují – protože uživatel, který hodně sdílí, tráví na síti hodně času a tím jí generuje zisk.
Algoritmy často doporučují obsah, který získává hodně srdíček a lajků nebo komentářů. Protože takový uživatele patrně zajímá. Typicky jsou to videa typu „7 věcí, které jste o mě nevěděli“ nebo jiné formáty, které jsou emotivní a nechávají nahlédnout do soukromí. Pro děti se tímto sdílení normalizuje.
Získávání srdíček na sociálních sítích je lákavé a snadné měřítko sebe hodnoty. Proto se (nejen) děti uchylují k tomu, že publikují obsah, který má potenciál nějaká srdíčka získat.
„Lajky a srdíčka dávají dětem pocit uznání od druhých a jsou mimo jiné zdrojem jejich sebedůvěry. Občas je používají i k sociálnímu srovnávání – když nemá dítě dost lajků, tak může propadnout myšlence, že není dost dobré a musí udělat víc pro to, aby si jej ostatní vážili. Nesmíme opomenout ani samotný dopamin, který dělá dobře jak nám dospělým, tak i dětem,“ vysvětluje tento princip.
Jak na nadměrné sdílení reagovat?
Když zjistíte, že vaše dítě příliš sdílí informace na internetu, je důležité, abyste nereagovali přehnaně a nepanikařili. Obzvláště v pubertě budou vzájemné vztahy křehké a je důležité postupovat trochu diplomaticky.
Podle Kamily Ryšánkové nejde nikdy úplně předejít tomu, aby o sobě dítě nesdílelo něco osobního nebo nevhodného. Důležité je, aby s tím za námi dítě mohlo přijít „Ve chvílích, kdy za námi dítě samo přichází, tak už může mít nějaké obavy a je ve stresu. Ze všeho nejvíce potřebuje v první řadě naše pochopení, i když to může být pro nás náročné. Následně spolu s dítětem hledejme cestu, co s již uveřejněným obsahem lze dělat. Promluvme si s dítětem o jeho pocitech, pokud někdo jeho obsah použil“.
„Jiná situace nastává ve chvíli, kdy dítě dobrovolně za rodiči nepřijde a ti obsah na internetu objeví napřímo. To dle očekávání přináší silné emoce, protože s dítětem možná už opakovaně mluvili o rizicích nadměrného sdílení, a přesto se to stalo. Než půjdete za dítětem, tak situaci nejdřív vstřebejte a prodýchejte,“ radí psycholožka.
„Teprve až nejsilnější emoce opadnou, si zkuste promluvit s dítětem. Bez odsuzování a výčitek. To se může zdát pro rodiče příliš těžké, nicméně pokud začnou hned dítě moralizovat a poučovat, tak jej tím hned na samotném počátku rozhovoru odradí. Stačí dítěti jen říct, že jste viděli, co sdílelo a co to konkrétně dělá s vámi. Následně lze konverzaci navázat tím, jakých rizik se obáváte.“
Jak budovat zdravé návyky?
Je důležité říct, že ventilovat prožitky a emoce je zdravé a potřebné. I dospělým velmi pomáhá, pokud se s intenzivními zážitky svěřují. Ventilovat ale není totéž jako sdílet na internetu. Jako rodiče můžeme nabídnout dětem i jiné možnosti. Sdílet je ale mohou i v soukromí – třeba s deníkem, mohou své zážitky nakreslit a podobně.
Umožněte, aby se o své emoce podělily a mluvily o nich v rodinném kruhu. Pokud si jako rodina společně večeříte, nabízí se pro zdravé ventilování prožitků ideální prostředí. Paradoxem je, že větším sdílením můžeme zabránit nadměrnému sdílení.
„Cílem je, aby dítě cítilo přijetí a zájem rodičů. I když jako rodiče plně nerozumíme tomu, co se to na těch sítích vlastně děje, tak stačí projevit zájem. Ptejte se, co si dítě myslí o některých tématech, co se mu líbí, jaké jsou jeho názory? Není nutné, aby rodiče s dítětem ve všem souhlasili, ale aby dítě nebylo za své názory rodiči odsouzeno nebo zesměšněno,“ uzavírá Kamila Ryšáková.
Pro děti v mladším školním věku jsou emoce stále velmi intenzivní, byť už je dokáží lépe ovládat (z batolecího věku si asi pamatujeme, jak to vypadá, když naopak emoce ovládají dítě). Proto je na místě, abychom s dětmi o jejich prožitcích a tom, jak se cítí, mluvili a otevřeně naopak říkali, jak se cítíme my dospělí. Nepřímo je tak naučíme řešit i komplikované situace tak, aby se nevhodným sdílením nevystavovali žádnému riziku.
V době sociálních sítí je velmi důležité, aby si děti byly vědomé svojí hodnoty a měly zdravé sebevědomí. To jim totiž pomůže odolat všudy přítomnému tlaku na to, co mají dělat (třeba nebezpečné výzvy) a co by měly sdílet (třeba intimní fotky). Mluvte o tom, že internet má i své stinné stránky.
Stanovit si hranici mezi svobodou dítěte vyjadřovat se a nadměrným sdílením je těžké. Naučte děti přemýšlet nad tím, kdo by to mohl vidět a co by si o těchto informacích mohl myslet nebo co by s nimi mohl udělat. Mnohem důležitější, než nějaké video na TikToku jsou ale vaše vztahy a vzájemná důvěra. Pokud vaše děti sdílí moc, otevřeně mluvte o vašich obavách, ale nesuďte.
Článek je součástí projektu Safer Kids Online
Safer Kids Online je celosvětová iniciativa společnosti ESET. Cílem této iniciativy je přinášet informace, které mohou rodiče, vychovatelé, děti a učitelé využít k otevření diskuze o bezpečnosti na internetu a poskytnout nástroje pro vytváření bezpečného online prostředí pro všechny děti.
