Hoax není dezinformace. Naučte se odhalit lži jako profík

Nepravdivé zprávy nejsou v historii lidstva žádná novinka. Poprvé se ale snadno a masivně šíří prostřednictvím (zejména) sociálních sítí. Lžím se nevyhnou ani děti, které internet používají. Některé nepravdivé zprávy jsou spíše humorné, některé ale mohou mít na děti zásadní vliv.

„Jak dezinformace, tak hoaxy manipulují s fakty. Cílem dezinformace je přinést jejímu autorovi nějaký zisk, zatímco u hoaxu se může jeho autor bavit, jak jeho zpráva koluje a lidi ji věří.  Jejich základ nemusí být zcela vymyšlený, ale v rámci významu může být text upraven nebo k nějaké konkrétní fotce či situaci přiřazen jiný význam. Příkladem může být hoax o číselných kódech na obalu mléka. Popisovaná čísla, včetně chybějícího, mohou na obalu skutečně být, ale v textu hoaxu je jim přikládán úplně jiný význam,“ popisuje rozdíly Josef Džubák, autor webu hoax.cz, který se věnuje ověřování a vysvětlování hoaxů.

První pomoc s rozeznáním lží nabízí i pejsek Pug. V našem seriálu podvodníci obelhali babičku Miki,  jedné z hlavních postav:

Moderní technologie umožňují tak kvalitní manipulaci, že i dospělí často tápou. Naštěstí si řada podvodníčků a lhářů nedá moc záležet. Ukážeme vám možnosti, jak děti o hoaxech a dezinformacích poučit a jak je můžete rozeznat.

Co přesně je ten hoax?

Termín hoax pochází z angličtiny a v češtině nám už zdomácněl. Kniha Média, lži a příliš rychlý mozek uvádí původ slova hoax ve slově „hocus“, což znamená „trik“.

Za hoax označujeme vymyšlené zprávy, které sice také mohou uvést někoho v omyl, ale nemají autorovi přinést výraznou výhodu , ale spíš slouží k jeho pobavení. Typicky jde o satirické nebo šokující zprávy. Ovlivní spíše jednotlivce, než celou společnost.

Příkladem jsou články „Rotace Země se v příštím roce zpomalí. Můžou za to uprchlíci z Ukrajiny a Blízkého východu“ nebo „EU chce od nového roku zvýšit daně všem bílým heterosexuálním mužům“. Oba uvedené texty najdete na satirickém webu AZ247.cz s podtitulkem Nikdo nám nediktuje, o čem smíme lhát.

Hoaxy často zneužívají také hackeři pro šíření malware.

Typy hoaxů:

• Řetězové e-maily
• Poplašné zprávy
• Kanadské žerty
• Smyšlené petice a výzvy
• Nebezpečné rady
• Neaktuální prosby o pomoc
• Podvody a scamy

Některé hoaxy reagují na staré události – typicky jde  výzvy na sociálních sítích k darování krve či o různé petice. Protože krev samozřejmě můžete darovat kdykoli, hoax vyloženě neškodí. Pokud jste reagovali na konkrétní výzvu pro konkrétní dítě (což je velmi běžná výzva kolující sociálními sítěmi), je velmi pravděpodobné, že dané dítě je už dávno v pořádku doma. Podobné je to s peticemi či výzvami veřejným činitelům. Někdy emotivní výzvu využívají podvodníci k vylákání osobních údajů. Proto je vždy vhodné si ověřit, zda je problém ještě aktuální.

Pokud lidé lži na internetu považují za pravdu a chovají se podle nich, stanou se realitou. Tento jev označujeme jako Thomasův teorém.

Co jsou dezinformace a fake news?

Za dezinformaci považujeme úmyslně vytvořenou zprávu, jejímž cílem je někoho ovlivnit či zmanipulovat. Dezinformace má získat jejímu autorovi výhodu, například finanční, vojenskou či strategickou. Může mít řadu podob – třeba jít o příspěvek na sociálních sítích, video, fotografii. Důležité je, že se informace dostane k širšímu publiku a autorovi něco přináší.

„Například dezinformace o velkém zemětřesení v oblastech těžby ropy může výrazně zahýbat s cenou akcií ropných společností a autor dezinformace pak akcie může výhodně nakoupit nebo naopak prodat. Nebo za druhé světové války spojenci před vyloděním šířili různé dezinformace o pohybu vojáků, aby si němečtí velitelé mysleli, že dojde k vylodění vojska na jiném místě, než bylo plánováno. Další příklad může být dezinformační kampaň v období voleb, kdy nějaká strana rozšíří dezinformaci o svém protivníkovi, aby získala jasnou výhodu,“ vyjmenovává Džubák.

Nejčastěji souvisejí dezinformace s jevy, které v nás vyvolávají nejistotu – aktuálně třeba válka na Ukrajině, neznámá nemoc (COVID) nebo migrace. Těmto tématům dobře nerozumějí ani dospělí, natož  děti, a často je velmi složité se v nich zorientovat.

Fake news má už formu článku, který je z dezinformací sestavený. Takový typický článek se snaží působit seriózním dojmem, ale nesplňuje kritéria žurnalistické práce (ta najdete shrnutá například v tomto etickém kodexu). Často také zneužívá stereotypy – například označí Romy jako nepřizpůsobivé, blondýny jako hloupé, všechny politiky jako zloděje a podobně.

Šíření nepravdivých nebo poplašných zpráv může být za určitých okolností trestný čin.

A co když nejde o úmyslnou dezinformaci a novinář udělal chybu? To se samozřejmě může stát a stává se to i v renomovaných médiích. Často jde o nepřesný akademický titul respondenta, chybně uvedenou lokalitu nebo třeba použití ilustrační fotografie, která takto není označená (to se stalo třeba i České televizi). O takovém omylu mluvíme jako o misinformaci. Solidní médium chybu opraví a čtenáře upozorní v nejbližším možném vydání.

Jak hoax vypadá?

Hoax nabízí nějakou novou velmi zajímavou nebo šokující zprávu, případně konspiraci. Autor se snaží působit přesvědčivě, ovšem zdroj informací je velmi nekonkrétní například „američtí vědci, důvěryhodný zdroj z Bruselu“ a podobně. Často obsahuje citově zabarvený a hodně emotivní text.

V titulku věty typu „tohle vám tají, toto vám tradiční média neřeknou“ a výzvy ke sdílení informací. Titulky takových zpráv jsou velmi dlouhé nebo psané velkými písmeny. Obsah zprávy titulku vůbec neodpovídá – je nadsazený, záměrně dramatický, ale zpráva je vcelku fádní.

Titulek má věcně a stručně shrnout článek. Nemůže být příliš emotivní, ani dlouhý.

Jak si ověřit informace online?

Pokud máte podezření, že nějaký text není tak úplně přesný, zkontrolujte si následující:

Autora a médium

Typickou neřestí autorů-dezinformátorů je anonymita, tedy své články nepodepisují jménem. Zajímejte se také o to, kdo vlastní dané médium a zda je věrohodné. Mělo by jasně oddělovat publicistiku (tedy komentáře a názory redaktorů) od zpráv. Pomoci najít věrohodné medium může třeba Institut nezávislé žurnalistiky, který média dle kvalitativních kritérií hodnotí.

Zdroje

Každý novinář se odkazuje na zdroj. Někdy (obzvlášť v případě korupce nebo násilí) je možné zdroj neuvést jmenovitě. V ostatních případech by novinář měl uvádět celé jméno, případně profesní informace, pokud jde o politika, lékaře či odborníka na nějakou problematiku tak, abyste si mohli tuto osobu sami vyhledat.

Na internetu je zvykem přikládat odkazy na zahraniční zdroje, pokud je text převzatý z cizojazyčného média.

Datum a místo

Pokud jste podivnou zprávu zachytili na sociálních sítích, ověřte si kde a kdy se daná událost měla stát. Dezinformátoři často sdílí staré kauzy, aby vyvolali vztek veřejnosti.

Ověřte obrázky

Pokud emotivní či jinak podezřelý článek obsahuje obrázky, ověřte si je pomocí reverzního hledání.

To umí třeba Google nebo aplikace tineye.com. Hoaxy a dezinformační články často obsahují nerelevantní obrázky, staré, upravené nebo z fotobank. Pokud obrázek nahrajete do uvedených aplikací, zjistíte, kde všude se objevuje a že možná se zprávou vůbec nesouvisí.